Česnek patří do základní výbavy každé spíže, všichni ho známe a používáme při vaření. Někdo jeho chuť miluje, jinému stačí jen lehký náznak česnekové příchuti, někoho od jeho konzumace odrazuje nevábný zápach z úst, který obvykle následuje. Málokdo ale uvažuje o česneku jinak než jako o potravině, která dokáže ochutit pokrm. Česnek je ale mnohem víc než pouhé dochucovadlo. Chcete se o něm dozvědět víc a zjistit, v čem je tak speciální?
Česnek kuchyňský (latinsky Allium sativum) je cibulovina z čeledi amarylkovitých, příbuzná cibuli. Její původní domovinou je Mongolsko, dnes je ale česnek rozšířený po celém světě a není problém pěstovat ho na vlastní zahradě, stačí od sebe stroužky oddělit, vysadit je do zeminy, a až začnou listy zasychat, zase je vyjmout. Získáte tak chutné koření, cenný lék, přírodní afrodiziakum i magický předmět.
Česnek v dávné historii
Již jsme si řekli, že planý česnek rostl na území dnešního Mongolska, jeho kultivace zde začala zhruba 3000 let př. n. l.. Tamější obyvatelé žili kočovným způsobem života, a tak není divu, že se tato bylina brzy dostala do Číny, Egypta i Řecka. V Egyptě byl běžnou součástí stravy a ze Starého zákona se dozvídáme, že si ho oblíbili i Izraelité a po vyjití z Egypta ho začali postrádat: „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek,“ (Numeri 11:5). I pro staré Řeky byl česnek výjimečnou plodinou, mělo se za to, že posiluje organismus, zpomaluje stárnutí, zlepšuje výdrž a ničí vniřní parazity, a proto byl doporučován ke konzumaci sportovcům. Pozitivní účinky česneku na zdraví lidí bylo známo i byzantským lékařům, ti tento lék doporučovali k řešení řady různých problémů od kašle a tmavých kruhů pod očima přes bolest zubů a vypadávání vlasů až po pokousání divokým psem. Tyto starověké kultury česnek ctily, což však rozhodně nebylo celosvětovým pravidlem.
Zápach z úst odrazoval už před stovkami let
Římané převzali od Řeků mnoho z jejich kultury, láska k česneku mezi nimi ale rozhodně nebyla. Slavná obsáhlá kuchařská kniha Apicius pocházející ze 4 století se o česneku zmiňuje pouze dvakrát a doporučuje jen velmi malé, sotva znatelné dávky této potraviny. Římanům nejspíš vadil zápach, který byl cítit z jejich úst po konzumaci česneku. Ani původní obyvatelé Indie nebyli česneku příliš nakloněni, zakázali ho během náboženských obřadů a rozhodně nechtěli jeho chuť cítit ve svých pokrmech. To bylo téměř všem starověkým kulturám společné – česnek mohl být lékem, nikoliv však kořením, do jídel se nepřidával
Rolník páchne po česneku
Ve středověku se začal česnek stávat součástí pokrmů chudých lidí žijících na vesnici. Bohatí česnek nevyhledávali, nechtěli prý páchnout jako rolník. Přesto byl často také obsažen v jejich stravě, jen ho jejich kuchaři uměli do jídla použít decentně, chutně a tak, aby pánům nepáchlo z úst. Možná že by si chuť česneku alespoň trochu oblíbili, kdyby se pěstoval jen ve vzdálených krajích – tehdejší módou bylo používání drahého koření dováženého z orientu, obsahem takovýchto druhů koření mohl člověk svým hostům dát najevo, že je bohatý a má vysoké postavení ve společnosti. Kdyby ale nechal servírovat česnekové pokrmy, jako například maso či ryby v česnekové omáčce, neudělal by na nikoho valný dojem. Alfons XI. Kastilský zvaný Spravedlivý opovrhoval česnekem natolik, že dokonce vydal dekret, který zakazoval všem rytířům, kteří jedli česnek nebo cibuli, objevit se u dvora a mluvit s dvořany po dobu čtyř týdnů.
Postoj k česneku se zlepšil s nástupem novověku. Zdravotní účinky česneku zkoumali slavní doktoři a botanici jako Paracelsus, Lonicer a Mattioli a velmi ho doporučovali, především k léčbě onemocnění zažívacího traktu. Česnek se tak stal populárnějším a v 18. a 19. století už byl i oblíbenou přísadou pokrmů, nejvíce si ho zamilovali Italové a Francouzi.
Proti upírům a zlým duchům
V řadě kultur byl česnek chápán jako magická rostlina. Často byl spojován s temnými silami i samotným ďáblem, zřejmě právě kvůli svému typickému aromatu. Indové česnek neměli v oblibě, svým vzhledem jim totiž připomínal lidské hlavy a připomínal démony a jiné temné bytosti lačnící po lidských obětech. Podle jednoho buddhistického mýtu česnek vznikl z krve démona zabitého bohem Višnu. Muslimové zase věřili, že se česnek oddělil z levého chodidla Satana. Spojení česneku a temných sil se ale dalo využít ve prospěch lidí – Peršané ho například obětovali ďáblu, aby se mu zavděčili a on je potom nechal být. Starověcí obyvatelé dnešní Itálie nosili věnce z česneku jako ochranu proti zlu, stejně jako řečtí obchodníci a cestovatelé, kteří byli na křižovatkách vystaveni bohyni čarodějnictví Hekaté. V mnoha zemích se věřilo, že česnek dokáže ochránit člověka před všemožnými zlými silami – upíry, čarodějnicemi, duchy, démony, dokonce se česnek využíval i při exorcismu. Česnek zavěšený nad postelí nebo v okně má ochránit děti před zlými sny a nemocné před černými myšlenkami a blouzněním. V některých oblastech měl mít česnek kromě ochranitelské funkce i další, velmi žádaný účinek – byl součástí lektvarů lásky.
Lenka Ambrožová
